CHCETE VLOŽIT SVOU REKLAMU? PROSÍM ZDE

Prosinec 2016

Ten kdo moc chce lásku, bude trpět

29. prosince 2016 v 20:00 | JB
Přemýšlela jsem, zda se mám rozdělit na veřejnosti o mé fóbii, že zůstanu nadosmrti sama. I když si zřejmě pomyslíte, že je to blbost, mám známou, která moc touží po lásce a dítěti a je jí již přes 35 let a stále sama. Jestli to bude i můj případ, raději se toho nechci dožít...

Jsem jaká jsem a jsem za to ráda

27. prosince 2016 v 10:01 | JB |  Téma týdne
Drtina většina z nás chtějí, změnit svou minulost, změnit své rozhodnutí a neudělat žádnou chybu. Ale co potom?!. Byla by chyba změnit minulost a nechybovat. Čím bychom byly? Myslíte si, že dokonalí?... CHYBA! Byly bychom hloupí a tupí. Mohli bychom se chvástat, že jsme v životě nikdy neudělali chybu, že jsme dokonalí, ale k čemu pak přísloví: Chybama se člověk učí.
Co bychom pak dokázali vyřešit bez zkušeností, jenž nám život přinesl?. Hodně na blogu čtu, kdybych se tenkrát rozhodl jinak,... bla bla bla.... Život by byl lehký, protekl by nám mezi prsty a všichni bychom byli boháči. Občas lituji lidi, kteří jsou zakomplexovaní tím, že se nedokáží vyrovnat a jsou na své chyby fixovaní tak, že je nemůžete odlepit ani ředidlem.
I já bych si to přála, i všechno zlé je pro něco dobré a jen, že své chyby opakujeme je naše volba.

Vánoční sobota

22. prosince 2016 v 18:42 | JB
Už udeřil nám mráz,
A vánoce jsou tu zas.
Přeji Vám vše příjemné,
Ať vánoce jsou nádherné.

Ať do našich srdcí proniká radost,
A nejste venku zmrzlí na kost.
Veselé a příjemné vánoce,
které tu jsou jen jednou v roce.

Tak zase po roce na mne přišla ta pravá nálada vánoc. Možná si připadám, že jsem jediná, kdo nechápe dnešní společnost, která se nechává tak strhnout vánoční zběsilostí, a která se s pesimistickým naladěním stresuje nakupování vánočních dárků, u kterých doufají v radost obdarované osoby. Rodinu nemám, tudíž usuzuji, že byste mne zaplavili spoustou názorů, že ještě nevím, co takové svátky znamenají pro ty, kteří musí šílet nad tím, co pořídí pro tchána, tchýni, děti jejich dětí a dětem dětí jejich dětí, prababičkách a pradědečkům a prarodičům .. atd.

III. Kapitola

21. prosince 2016 v 13:42 | JB |  DIDIER: tygří bojovnice
III, KAPITOLA
___________________________________________________________________________________________________________

Hned ráno jak se probudila, vyšla Didier zpátky na náměstí. Přemýšlela, zda by večer měla pokusit opět své štěstí a vrátit se zpět přespat do stodoly. Od té doby, co ztratila domov a rodinu, se nikde tak dobře nevyspala. Moc se jí ve stodole líbilo. Také se jí honilo hlavou myšlenka, jak to, že tak svělé místo přehlédla a jakto, že nejen ona?.
Byla tam teprve první den, tak nad tím jen mávla rukou, zřejmě měla opravdu jen štěstí. Teď se musela soustředit, kde si sehnat jídlo. Došla na náměstí, sedla si na nejbližší schod a sledovala lidi okolo, jak bloudí skrz na skrz tržištěm.
Panenky se jí až protáčely, když viděla všechno to jídlo. Měli zde opravdu úplně všechno. Od voňavého čerstvě upečeného chleba až po telecí kotlety a stejky. Samozřejmě zde nemohli chybět vařiči pálenky a svařáku, o který byl v těchto sichravých a chladných obdobích velký zájem a obchodníci si v tuto dobu přikrývali a usínali v penězích.
Didier se až rozkručelo v břiše, ale hlídala se a stále jen čekala a tipovala. Sledovala každého, jakou kdo měl náladu a jak se choval. Odhadovala jejich charakter a zatím se jí nikdy nestalo, že by se zmílila.
Očima zastavila na stánku s koláčema a jinýma cukrovinkama. Sladké měla vždycky moc ráda. Maminka ji vždycky ráda pekla, a tak každé ráno na ně čekala miska plná koláčů, štrůdlů, skořicových šneků a jiných sladkých dobrot. Moc jí to chybělo, a když viděla plný stánek, při pomyšlení se jí honily slyny v ústech až jednu neuhlídala a odkápla jí z úst na zem.
Sjela přes plný pult až k obchodníkovi. Byl to tlustý a slyzký stařec od pohledu opravdu odpudivý. Velký kulatý nos s poměrně malými ústy a upřené zle vzhlížící oči. Už od pohledu z něj šel strach. Chvilku muže sledovala, když obchodoval a když odpočíval, jeho tvář byla až kamenná. Už jen z pohledu z něj sršela negativita a opovržení nad všema lidma, se kterými mluvil. Při rozhovoru s dětmi svůj obličej ještě více utvrdil.
Přišli k němu dvě zákaznice a začali se starcem něco probírat. Vůbec je slyšet nemohla, byly přes ulici skoro ve středu náměstí. Chtěla slyšet více, ale všimla si, že k jeho stánku míří chlapec. Byl špinavý a otrhaný, s černými vlasy a vyzáblí až na kost. Lehce jako vánek se přibližoval k nic netušícímu obchodníkovi, až byl u stánku. Skrčil se u boku stánku tak, aby ho obchodník neviděl. Byl zády, a tak mu situace hrála do karet.
Didier se s napětím, plný vzrušení dívala na celou tu scénu a čekala, jak to všechno celé dopadne. Hrůzou zalapala do dechu, když obchodník se ohlédl na svůj pult a nabízel své zboží svým zákazníkům, ale chlapce vždy přehlédl. Zatím se chlapci dařilo a pomalu natahoval ruku ke koláčku, který byl vystaven nedaleko něj. Jeho oči byly stále upřeny na obchodníka a sledoval každý jeho pohyb.
Didier se napínalo celé tělo a jen čekala, až ho obchodník načape a bude zle. Ale on se stále věnoval svým zákazníkům a nechával je ochutnat své rozkrájené kousky, co měl připravené hned na pultě.
Chlapec to dokázal a první koláč si hned schoval pod své triko. Didier si myslela, že koláč sní hned, aby zamaskoval jakékoli stopy, ale chlapec zariskoval a pokoušel se znovu. Přestal vnímat okolí a dávat pozor, co se kolem něho děje.
"Hej ty!" zvolal náhle mužský hlas, až chlapce polekal a ten zpanikařil.
Chtěl utéct, ale obchodník byl i přes svý tělesný nedostatek rychlí a než se chlapec stačil rozeběhnout a utéct pryč, tak ho pevně chytl za úzký kotník. Chlapec to vůbec nečekal, takže s velkým žuchnutím spadl na zem a začal ihned na místě vzlykat.
Didier hledala zdroj hlasu, ale nic přes dav přihlížejících neviděla. Když sjela očima zpátky na chlapce, viděla, že chlapce už má v moci obchodník, který si vzlykajícího chlapce táhl k sobě. Chlapec mával před sebou rukama hlava nehlava, ale byla to marná snaha a obchodník už mu držel za triko a začal s ním cloumat.
"Nikam neutečeš, zlodějská kryso!" řval obchodník na chlapce, který se stále snažil dostat se ze starcova sevření.
"Syčáku!. Přetrhnu tě vejpůl jako hada!" zasyčel na něj a vlepil chlapci svýma tlustýma rukama takovou facku, že se chlapec rozvlykal ještě víc. Tak s ním třásl, až mu koláč vypadnul na zem, což obchodníka rozčílilo ještě víc. Naštěstí, než mohl obchodník něco udělat, okřikli ho královští vojáci.
"Mi se o něj postaráme!" rozkázal chlápek s hlubokým hlasem. Byl to on, co na chlapce upozornil.
Starcova tvář se skřivila "Postaral bych se o něj sám, já bych mu ty prsty urazil" řval dotčeně, ale musel poslechnout, jinak by šel s chlapcem i on, jelikož za neuposlechnutí by mu hrozilo pěstní souboje a při nejhorším týden v žaláři.
Předal chlapce královským vojákům. Chlapec se již nesnažil bránit, smířil se s tím, co bude následovat. Několik dní v žaláři, kde se rozhodne, zda si ho otrokáři buď odkoupí, nebo zda bude poslán na smrt do arény, kde všichni zloději a odpůrci jejich režimu bojují o holý život proti divokým dravým šelmám, pouze s kapesním nožem. Didier měla obavy, jeho zdravotní stav, podle jeho vyhublé postavy, nebyl dobrý a chlapec si to možná uvědomoval sám, díval se sklesle a neustále mu tekly slzy z očí, i když už nevzlykal. "Zemře" zesmutnila Didier, věděla moc dobře, že otrokáři si vybírají a pokud ohodnotí, že má muž nebo žena alespoň nějakou šanci na přežití, odkoupí ho a dá mu šanci. Ale pokud usoudí, že je otrok slabý, nechá ho napospas osudu. Královští stáli za názoru, že když už jsou tak špatní i pro otrokáře, budou dobří jako potrava pro dravou zvěř.
Bylo jí ho líto. Nenáviděla toto místo a královské nenáviděla ještě víc. Jak mohou být tak krutí ke svému lidu?. Nemohla nic dělat. Přitáhla si nohy k hrudi a hlavu si položila na svá špinavá kolena. Zavřela oči, tak moc si přála vypadnout od této hrůzné reality a vrátit se zpět tam, kde byla šťastná. Zpět ke své milující rodině. Chtěla je zase spatřit, opět je držet v náručí, opět si s nimi smát a držet matku za ruku, když šli na trh. Občas zajde na místo, kde dřív bydlela. Rozbořené a ohořelé trosky tam stále ležely jak po nájezdech zůstaly. Představa, že tam stále leží mezi sutinami jí vehnala vždy slzy do očí, ale zároveň se jí dělalo z toho nevolno. Jednou se neudržela a vyzvrátila obsah žalůdku na studený beton. Chtěla nechat oči zavřené, ale cítila i jak jí hlad decimuje žaludek, už musela něco udělat.


Jsem na sebe nahněvaná! nebo až moc přísná

20. prosince 2016 v 21:41 | JB |  Téma týdne
Už zase, už zase, už zase!
Proč jsem tak nepoučitelná?

Adını Feriha Koydum

20. prosince 2016 v 16:35 | JB
Výsledek obrázku pro Adını Feriha Koydum

Nejdříve jsem byla skeptická, co se týká tohoto Tureckého seriálu. Je to nezvyklé, ale už se mi to začalo líbit od prvního dílu, který dávají každý pátek kolem 9 h v TV Barrandov. Já, která vůbec nesnese a nemusí seriály např. ulice, ordinace v růžové zahradě aj., které se teda úplně vyhíbám, mně však tenhle seriál dost zalíbil.


Láska k fotbalu

19. prosince 2016 v 14:42 | JB |  Téma týdne
Někdy tak úplně neovlivníme, jaké koníčky budou mít naše děti. Většinou se nadchnou, ale nadšení je brzy opustí a už je to přestane bavit. Já jsem jeden z těch dětí, co nadchl jeden sport, u kterého jsem také zůstala. Začínala jsem jako 14-ti letý harantík, tzn. přes 11 let se věnuji fotbalu. Mohu tedy s jistotou říci, že mám zkušenosti. Nechci Vám zde vypisovat, jak jsem se líbila jednomu pražskému, celkem oblíbeného klubu, ale vůbec prostředí a kolektiv.

Vlčí život

15. prosince 2016 v 12:42 Téma týdne
Téma týdne:"Zvíře v srdci člověka"

Mnoho lidí, co mně zná mi může potvrdit, že jsem tak trochu podivín. Podivín, který je přátelský, pesimistický a srdcem samotářský. Podivín, který se snažil už mnohokrát své postoje k životu změnit, najít si přátelé a vidět svět optimisticky, ale po každém tomto pokusu o změnu charakteru, přišla osobní pohroma, která mně opět odcvrnkla zpátky do starých zajetých kolejí.

II, kapitola

14. prosince 2016 v 13:19 | JB |  DIDIER: tygří bojovnice
II, KAPITOLA
_____________________________________________________________________________________________________________

Po čase hledání a neúspěchu byla Didier už zderoientovaná, až nakonec došla ke kraji města. Hradby, které hlavní město Sordix chránila, lemovala i široké pole. V dálce toho pole spatřila stavení, zřejmě statek a kousek opodál od statku stála dřevěná stodola. Už se pomalu stmívalo a Didier nezbývala jiná možnost, než se jít tam podívat. Byla z hledání už unavená a otrávená, a když našla perfektní místo, bylo již obsazené jiným šťastlivcem, který by se ho jen tak nevzdal.
Vyrazila přímo ke dřevěné stodole. Cestou přemýšlela, zda bude vůbec statek někdo obývat. Půda na poli vypadala vysušená a zarostlá.
Schovala se za zdí a plížila se. Dávala velký pozor, aby nevidala sebemenší zvuk. I statek v okolí vypadal opuštěně, ale nechtěla nic riskovat. Pomalu nahlédla do okna. Místnost byla prázdná. Zřejmě koukala do kuchyně, skromně zařízené. Lidé v jejím městě žili z ruky do pusy. Mimo královské rodiny, která je nesmírně bohatá, neznala Didier nikoho, kdo by byl alespoň na pár měsíců dopředu zajištěný, bylo to v tomto království zakázané a ten, kdo schovával své bohatství před výběrčími, nebo vojáky, byl potrestán smrtí, bohatství, které schovával, odvezeno do královské pokladny a rodině zesnulého, nebo odsouzeného, přenechali pouze peníze na jeden týden vyžití. Rodiče museli žít skromě a tvrdě pracovat. Ale né vždy to tak bylo. Před králem Fidem II, země jen kvetla a lidé nestrádali, nebáli se útoků našich nepřátel, protože měli silnou a statečnou armádu. Tehdy vládl moudrý král Tadeáš, který než zavedl nový zákon, vyslal posly do měst, aby zjistil reakci svých poddaných a obyčejných lidí a sám ve své komnatě o novém zákonu celé dny přemýtal. Pak když onemocněl a umíral, zaslíbil trůn svému jedinému synovi Fidovi, který byl jedináčkem a tudíž byl zvyklí ve středu pozornosti. Lidé tušili, že Fido nebude takový jakým byl jeho otec. Někteří se odstěhovali do sousedního království a jiní zůstali a doufali, že i přes to, že Fido byl rozmazleným královským synáčkem, který opovrhoval všemu a hlavně chudému lidu, bude jiný, než tvrdili. Bohužel, bylo to horší a Fido vydával zákony, které zvýhodňovali pouze královskou rodinu.
Jediní, kdo měl volnější ruku a menší daň byly otrokáři, kteří museli mít na tuto živnost zvláštní povolení, které se nedávalo každému, kdo si o to požádal, ale na oplátku protislužby, nebo podílu ze zisku.
Didier stále nebyla jistá, sice nikoho nezahlédla, ale vevnitř bylo až moc čisto a nic nebylo rozházené ani nesrovnané.
Ale už se víc šeřilo, zrovna v tuto dobu, vyjíždějí otrokáři do ulic lovit. Moc dobře vědí, že po nájezdech mnoho obyvatelů města přišlo o své domovy a příbuzné, jako Didier, které Kartarové chladnokrevně zavraždili. Od napadení uběhl sice už měsíc, ale kdysy krásné domy, které zdobily ornamenty těch nejšikovnějších sochařů a stavitelů, byly poničeny, anebo z nich zbyla jen rujna. Královští do oprav neinvestují nic, nechávají to ladem, je jim vše jedno. To Didier rozčilovalo, ale co zmůže jedna malá holka, která se neumí ohánět mečem, ani nemá vlivné přátelé?.

V dálce zaslechla rachot vozu a zaječení první oběti otrokářů. Didier se musela rozhodnout rychle, a tak vyrazila směrem do dřevěné stodoly a doufala, že se v ní už nikdo neskrývá. Moc dobře věděla, jak to chodí a byla svědkem, když jeden kluk, který byl zřejmě nováčkem v ulici se chtěl podělit o skrýš s jiným klukem, který si ji obsadil dřív. Po živé hádce, která mezi nimi proběhla, náhle zkušenější silnější chlapec vytáhl svůj nůž z opasku, který měl zastrčený a bodl nováčka do břicha. Ihned se mu z rány začala valit krev a ustoupil, chtěl utéct, ale po pár krocích zaškobrtnul o kámen a spadl, už se nedokázal vyškrábat zpět na nohy a tak tam ležel, dokud nezemřel z důsledku vykrvácení. Didier tehdy byla na tom moc zle, věděla jaký to je být na ulici poprvé a chlapce litovala. Nemohla dělat vůbec nic. Od té doby nevěřila nikomu a místo, aby riskovala, raději ustoupila a hledala jinou cestu.
Didier pomalu otevřela vrata do stodoly a zavolala, aby zjistila, zda je někdo v ní. Bylo ticho. Vkročila dovnitř. I stodola vypadala dost neopečovaná a opuštěná. Naneštěstí spatřila seno. Srdce jí zaplesalo, když si jen pomyslela, jak se dnes krásně vyspí. Rozeběhla se a skočila přímo do hromady odhozeného a měkkého sena. Měla dnes štěstí.
Když tak ležela, vzpoměla si na svou matku, na mladšího bratra a otce. Vzpoměla si na ty chvíle, kdy je viděla naposledy živé. To ráno, když brala kýbl a šla pro vodu do nedaleké studně, potkala zrovna Filipa. Byl to její idol už od dětství a byla tajně do něho zamilovaná. Tak ztratila pojem o čase, že zapoměla na vědro s vodou a věnovala čas právě Filipovi. Pak propuklo to strašné peklo a než se dostala zpět ke svému domovu a za rodinou, bylo už pozdě. Dům byl zničený a celý v plamenech. Jak moc by si přála, aby vrátila čas.
Pomyslela si -kdybych ten den nezapoměla na vědro, kdybych ten den nepotkala Filipa, anebo ho jen pozdravila a odešla, byla bych je zachránila-. Při téhle vzpomínce se jí zakutálela slza po obličeji a ptala se sama sebe, jak dlouho musí být ještě silná, než to přebolí a jak dlouho zvládne se ještě takhle schovávat?

I. Kapitola

12. prosince 2016 v 22:44 | JB |  DIDIER: tygří bojovnice
I, KAPITOLA
______________________________________________________________________________________

Didier se krčila v menší uličce pod odloženým nákladovým vozem a doufala, že ji ti hrubiáni, kteří jí chtějí ublížit, uličku přehlédnou a přeběhnou ji. Zaslechla jejich dupot. Jak stěny budov odrážely zvuk, velmy dobře slyšela, o čem si rozmlouvají. Bylo jim dobře rozumět, co měli v plánu udělat až jí chytí. Slyšela, jak se před vchodem do slepé temné uličky zastavili. Rozdělili se. Půlka běžela dál hlavní ulicí a několik mužů vešli do uličky.
Nevěděla přesně, kolik jich je. Neuměla si vysvětlit, jak je možné, že zastavili zrovna do této uličky a zamířili k ní. jak se přibližovali, vzali ze smetí odložená stará prkna a začali s nima bušit do odpadů a prohrabovat se jimi. Obraceli vše vzhůru nohama.
Didier byla vyděšená, až se jí na tváři objevila slza a už čekala to nejhorší. Začala přemýšlet, co jí asi provedou, až jí najdou. Celá se klepala a v duchu litovala, že jim na trhu ukradla bochník chleba, který měla schovaný pod svým špinavým otrhaným trikem. Zavřela oči a nechala děj plynout. Už byly na krok od její skrýše, už cítila jejich pohledy, když někdo na poslední chvíli mladíky okřiknul. Ihned zahodili prkna na zem a odešli pryč od jejího úkrytu. Starší muž, který mládež odehnal nachvíli jen tak stál opodál. Zvědavost mu ale nedala a šel zjistit, co tu ta mládež hledala. Přejížděl očima každý kout, než svým pohledem zastavil na nákladovým voze, který stál opodál.
Didier měla stále oči zakryté svýma dlaněma, neudržela své oči suché a tak tiše zvlykajíc stále čekala na své odhalení. V břiše jí už kručelo, pár dní do něj skoro nic nedostala a přála si, aby to vše už skončilo. Když náhle pocítila silný stisk na zápěstí a jak jí někdo zatáhl a vytáhl zpod vozu. To už ale Didier oči otevřela.
Před ní stál rozlobený muž ve středním věku a zlostně se na Didier díval.
"Co tady děláš?!" zamručel rozlobeně svým hlubokým hlasem. Didier v šoku nebyla schopna nic říct, strachem ztuhla. Zatímco se vykulenýma očima muže prohlížela, už jí vedl ven z uličky. Byl silný, i když se Didier vzpírala, protože jí držel moc silně, až jí ruka bolela, muž jako by to vůbec necítil, byla jak hadrová panenka.
"Nemám rád spratky z ulice, kteří dělají všude jenom bordel" nadával cestou a na konci uličky jí popostrčil ven tak rychle a silně, že upadla s dopadla kolenem na tvrdou zem.
"Běž odsud!" zavrčel muž a odebral se zpět ke vstupním dveřím "Ať tě tu už nevidím" dodal cestou.
Didier měla odřené koleno, ale byla celá a bochník chleba měla stále u sebe. Pomalu se zvedla. Koleno jí bolelo jako kdyby stála na rozpálených uhlíkách, ale bylo po všem. Ještě než vytáhla chleba zpod trička, ujistila se, že mladíci, co jí honili jsou opravdu pryč. Nikoho neviděla, rozeběhla se za roh ulice, sedla si, vytáhla chleba a konečně se do něj zakousla. Nebyl sice nejčerstvejší, ale byla spokojená, vždyť to bylo zatím to nejlepší jídlo, co od doby, kdy Kartarští nájezdníci zaútočili na město, jedla. Musí si ale najít místo, kde se schová na noc, protože noci je město více nebezpečnější než přes den. V noci jezdí otrokáři a hledají v každém koutě kohokoli, kdo zůstane venku, aby ho mohli uvěznit, nebo prodat za zlatý dukáty na trhu s otroky.
Hledání je velmy složité, protože lidé v tomto městě se bojí sirotků, nebo lidí, kteří jsou bez domova, protože se už mnohokrát stalo, že je okradli v noci, když spali. Proto je teď všechny vyhánějí a ignorují je. Jsou nucení krást a někdy i okrádat sami sebe. Někdy to dopadá tak, že ten, co je okradený se s lupičem popere a většinou poražený odchází s krvavými modřinami anebo pokud jeden z nich není chytrý, dojde i k umrtí.
Je to smutný pohled, na který se Didier nerada dívá a raději odejde. Pokud chce najít dobré místo kam se schová na noc, musí už začít teď. Kdyby s hledáním počkala, už by mohlo být pozdě.